Tak jsem se zase, jako ostatně během každého volna (tentokrát týden prázdnin), vydala do ČR. Což není zase tak zajímavé, tak proč Vám to tu píšu, ještě když s většinou jsem se viděla i osobně? Asi pro to, že se s Vámi chci podělit o zážitek z hranic, protože tohle jsem teda, jak by řekl Kája Gott při získání dalšího zlatého slavíka, vážně nečekala.

Do Metz přijel autobus celkem na čas, zpoždění asi deset minut, nastoupila jsem a měla jsem štěstí i na celkem ok sousedku. Cesta pokračovala celkem v klidu a nic extra se nedělo. Dokonce jsem i sem tam usnula, což je v autobuse na mini sedačce celkem boj. A co se nestalo. Najednou začal autobus zpomalovat, což mě probudilo, ale stále jsem byla v takovém polospánku, no rozhodně to nebyl bdělý stav. Pak se rozsvítila všechna světla v autobuse, jako žárovky na vánočním stromečku a v mikrofonu, kterým je autobus vybaven se ozval hlas hostesky, hlásící, ať si připravíme cestovní doklady na hraniční kontrolu. Si říkám, co je tohle za kravinu, vždyť jsme v Schengenu, tak co kdo blbne. V polospánku, neupravená jsem se jala hledat svůj OP. Chvíli na to se do autobusu přiřítili dva Helmuti, kteří si mysleli, že je strašně dobrej nápad na nás mluvit německy, což v mém případě produktivní vážně nebylo, protože německy umím kulový. Na každý pád, Helmuti vybrali cestovní doklady a odešli kamsi, kde je cca 15 minut zpracovávali. Pak přišel jeden ten hraniční dozorce a zavolal jedno jméno a ten týpek musel ven, řidiči museli vyndat jeho zavazadlo a kontrola. Čučela jsem jak čerstvě vylíhnutý kuře. Po asi deseti minutách se klučina vrátil, ale tím naše ranní martýrium nekončilo.

Jeden Helmut se totiž rozhodl, že nám předvede, jak krásně umí číst po našem, to jako česky. A tak tedy celému autobusu vracel doklady jeden, slovy JEDEN, němec, co se je snažil udat za každou cenu, tak Vám třeba tvrdil, že ten doklad je jistě Váš, i když nebyl. Takže další “příjemná” čtvrt hodinka a pak se jelo. Naštěstí v klidu až do ČR.