Už jsem se dočkala a někteří se mnou...je tu můj poslední den v Metz, kde jsem s přestávkami strávila téměř 10 měsíců, které byly někdy příjemné, někdy méně, ale hlavně byly poučné. Zjistila jsem, že se o sebe dokážu postarat i v jiné cizí zemi, plné lidí, kteří nemluví mou mateřštinou a nejsou, jak to jen říct...nejsou tak úplně «friendly».

V sobotu v noci jsem se dočkala a na poslední «válečné dny» jsem nebyla sama. V neděli jsme se v triu vydali do Lucemburku, které je mi velice blízko a mám to město prostě pod kůží. Píšu v triu, protože kromě Štěpána a mě samozřejmě, s námi vyjela za hranice všedních dnů i Christina (Erasmačka z Německa). Fotky jsou, jak už je vcelku zvykem, opět k vidění v galerii a je na co koukat ;)

Další výlet už jsme se Štěpánkem podnikli sami a byl do Nancy, které mě až tak neokouzlilo, bylo tam kýčové náměstí a jinak celkem nic, ale výlet pěkný. Hlavně se s vámi musím podělit o historku, kdy jsme si se Štěpánkem zašli na oběd do jedné místní restaurace, vše super, dokonce došlo i na mnou celkem oblíbený Crème brûlée, kdo neochutnal neuvěří...

Před tím, než jsme odešli jsem se rozhodla, že si ještě odskočím. Šla jsem tedy dovnitř a vidím jen dveře, které hlásaly, že jde o telefonní budku, ani mě to nezarazilo, protože přece jen ve Francii je opravdu možné vše, proto mě ani nějak nešoklo, když na můj dotaz na WC, se kterým jsem se obrátila na číšníka, se mi jal vysvětlovat, že musím ven z restaurace, ale jako ven, to mi říkal asi 3x, abych to jako opravdu pochopila, možná jen jsem byla v šoku z jím poskytnuté informace, no a pak doprava a až nakonec ulice a tam, že je restaurace a tam mám jít na WC.

Když už jsem se v celkem smířeném rozpoložení obracela k východu, číšník mi řekl, že ne, že si dělal srandu a WC jsou “tam” a prstem ukázal na dveře s nápisem telefonní budka. Takže i ve Francii mají smysl pro humor.

Další den už nastal den s velkým,a le opravdu velkým D. Tedy den odjezdu. Ráno jsem pěkně v půl osmé vyrazila na zkoušku z anj, po zkoušce rychle na kolej, douklidit (dozabalil můj zlatý Š.) a předat pokoj, což bylo opravdu jen tak tak na čas, protože jsem přijela v 11 a předání bylo v 11.30. Předání pokoje, pak na Accueil vyřídit kauci a doplatky a poplatky za kolej a pak to nejtěžší - rozloučit se s Christinou. Padlo i pár slz, ale dobrý, protože je jisté, že se určitě nevidíme naposledy, Následoval poslední oběd, pro francouzskou menzu typické hranolky, pak nakoupit pár vín a okurek ;)  a poslední záležitostí byl pohovor na anj, který je součástí zkoušky, kdy jsme si museli najít inzerát, odpovědět na něj prostřednictvím Application lettre a připojit nepostradatelné CV. Po pohovoru už jsme nasedli se Štěpánem do auta, které by vystihovalo nejlépe slovo přeplněný, kdo mě zná, jistě má jasno, a HURÁ domu!!!

Další moje příhody a postřehy, nově už z ČR, budou od teď v sekci “BLOG”.