Hned jak jsem věděla, že budu psát o tématu, kterým budou za chvíli zaplněny následující řádky, bylo jasné, že jako nadpis použiji právě tento citát Winstona Churchilla, protože dané téma obsáhne jednou větou.

Co se tedy dělo. Ve čtvrtek mě na angličtině má kamarádka Sophie poprosila, jestli bych s ní v sobotu dopoledne nedělala něco na dni otevřených dveří naší školy. Píšu něco, protože jsem nějak nerozuměla, co že to má být a jen mě zajímalo, jestli nemusím mluvit, což mě ujistila, že nemusím a víc mi bylo buřt. V sobotu v 8.15 jsem se tedy vydala směrem k místu, kde jsme měli sraz v 8.30. Tam jsem se dozvěděla, že budeme celé dopoledne zevlit u příjezdu/příchodu do areálu školy a dělat čárky za každého kdo projde (a rozdávat časový harmonogram akcí, které den otevřených dveří doprovázely).

Důvod oněch čárek byl prostý - statistický...Mělo to jako zachytit počet studentů, co se zúčastnily onoho dne otevřených dveří. Ovšem někdo si zřejmě nedal moc práce s přemýšlením, protože zde se chodí do školy i v sobotu, to za prvé, a pak za druhé jsou ve stejném areálu i UNIVERZITNÍ KOLEJE.

Dokážete si tedy představit vypovídací hodnotu oněch čárek a taky to, že do areálu se dá jet i autem či autobusem, což nikdo nějak extra nezohledňoval.

Ale co, za tohle dopoledne na slunci byl ještě oběd, káva a sušenky zadarmo, a pak jsme šly se Sophii ještě do města na kafe a pokecat, ne že bysme už nekecaly dost, ale ve třídě je dost lidí, co se dají pomluvit, takže jen dopoledne nestačilo ;) A taky bylo třeba “poplácat” se po ramenou, jak jsme dobrý a jak nám to hezky šlo ;)