Hurá jupí ja jou...tra la la...ne, drazí moji, nezbláznila jsem se. I když k tomu včera opravdu nebylo daleko. Jak by se někdo mohl domnívat, ovšem ne správně, zkoušky se to netýkalo. Již někdy ve středu jsme se s kolegy domluvili, že v pátek někam zajdeme. Tudíž se šlo a už se ani nedalo omluvit tím, že jsem po celém dni ve škole a téměř nic nejedení vyčerpaná a vycucaná jak citron z odšťavňovače první třídy.

Nuže hodila jsem na sebe nějaký ohoz, u kterého mi nevadí, že bude pár dní indisponován díky aroma cigaretového kouře. A už se šlo. Jaké překvapení mě však čekalo v podniku, kde jindy přes kouř není vidět. Francouzi totiž konečně, aspoň v něčem, postoupili o krok k vyspělé civilizaci a zakázali kouření v hospodách a podnicích podobného typu. Takže jsem nemusela větrat věci, nemusím je ani prát, nemusela jsem si mýt vlasy či spát s hlavou na balkóně, který jen tak mezi námi stejně nemám a v hodpodě/baru jsem “nebrečela” z kouře. Prostě jaká to oáza. Sice se před vchodem utvořil kuřácký kroužek, ale co, když chtějí kouřit, jen ať mrznou, i když na to by tu musela být zima :D

Pro nimrody, dala jsem si domácí horké víno, česky “čti” svařák za typicky ne-českou cenu DVĚ eura (i na Staromáku se mají ještě co učit) a šla jsem domu...Přemýšlela jsem ještě o jedné skleničce, ale byla jsem vážně mrtvá a hodinové ručičky se smrtelně rychle blížily jedenácté hodině.